david n. jahn

Hlavní tvůrce dokumentu H. R. Giger Revealed, v němž figuruje na pozicích: režie, produkce, hudba a scénář. David je v našich končinách spíše znám jako producent a člen kapely Bruno Ferrari, méně se už ví, že byl tři roky žákem H. R. Gigera.

Co jsi u Gigera přesně dělal a jak ses k tomu dostal?

Nebylo to tak, že bych ho sám vyhledával, to spíš on si našel mě. Poprvé jsem na něj v Zürichu narazil v šestnácti, když jsme šli kolem nějaké galerie, kde měl výstavu. O něco později jsem zjistil, že můj táta chodí s ženskou jménem Mona, která pracuje pro Gigera. To byla náhoda. Pak už to šlo jedno s druhým. Měl jsem možnost podívat se k němu do domu, do zahrady, potkal jsem i jeho. O deset let později, když jsem se vrátil z Prahy a hledal práci, bydlel jsem zrovna kousek od Gigerova domu. Napadlo mě, že bych se za ním mohl stavit a zeptat se, jestli nehledá nějakou výpomoc. Doufal jsem, že bych mohl dělat grafiku nebo něco v tom smyslu. Dostal jsem ale na starosti všechno ostatní - úpravy zahrady, výrobu malých vetřelců a sošek v ateliéru, focení do katalogů a osobní asistenci. Měl jsem tedy možnost poznat vše od základů.

Co ti daly ty tři roky u Gigera do života?

Krásnou a soběstačnou práci ve velmi uvolněném prostředí. Gigerův dům je jakousi oázou v jinak dost frustrujícím a depresivním Curychu. Největší školou ovšem bylo žít sám, mít soukromí, poklidný život a přístup k jeho okultní knihovně. Díky Gigerovi jsem měl možnost přečíst spoustu knih, ke kterým bych se v životě nedostal. V tomto ohledu to byla vysoká škola.

V dokumentu HR Giger Revealed, který nahlíží do soukromí tohoto umělce, figuruješ zcela netradičně jako scénárista, režisér, producent a autor elektronického soundtracku v jednom. Jak to?

Nejsem žádný režisér, původně to měl dělat někdo jiný. Když jsem ale pochopil, že prostředí Gigerova domova je příliš křehké a choulostivé, sešlo z původního záměru točit s nějakým profesionálním rozpočtem a velkým filmovým štábem. Nezbylo mi, než ten dokument dělat sám, protože by se jinak prostě nezrealizoval. Ze začátku jsem chtěl především zhudebnit jeho dílo. Ve všech předchozích dokumentech o Gigerovi mi totiž především vadila hudba. Snažila se dosáhnout úrovně jeho malířské techniky, vyjádřit patos, vytvářet velkolepé plochy, ale to vše pomocí elektrických kytar a syntezátorů z osmdesátých let, což působilo naprosto směšně. Zdá se, že až teď doba technicky dozrála, aby zvukově dobarvila Gigerovy biomechanické krajiny.

Jaký je Giger jako člověk a odkud pramení temnota obsažená v jeho práci?

Hlídá si soukromí, protože je přirozeně hodný a vstřícný. A to lidé můžou lehce zneužít. Takže je v tomto smyslu asi trochu paranoidní. Co se týče té temné stránky v jeho díle, myslím, že je v přímém kontrastu k jeho osobnosti. Měl báječné dětství, jak sám říká, a milující rodiče, kteří ho podporovali. Původně se chtěl stát hudebníkem, ale když nedostal piano, rozhodl se pro malbu. Tím, že začal tak zčista jako vnímavý kluk, staly se jeho posedlostí noční můry. Těch strachů a fobií se zbavoval kreslením na plátno. Později samozřejmě začal vycházet převážně z literatury. Tam někde je i původ těch vizí.

Gigerovo dílo není až tak nové, přesto se stále zdá být nepochopené. Čím to?

Například uspořádat onu pražskou výstavu bylo téměř nemožné. Trvalo skoro tři roky, než jsme sehnali prostor, kde by výstava mohla být uspořádána. Odmítla ji Národní galerie, odmítly ji menší galerie jako Mánes, odmítl ji Pražský hrad, odmítli ji generální sponzoři, kteří se báli, že by si tím pošpinili image. Giger je i dnes ještě kontroverzní, a to z mě nepochopitelných důvodů. Lidi se asi stále bojí okultních nebo mystických výjevů, protože jim nerozumí nebo rozumět nechtějí. Je to legrační, přitom se Gigerovo umění už dnes řadí vedle klasiku, jako Dali nebo Picasso. Na výstavu nakonec dorazilo přes třicet tisíc návštěvníků.